Češi v Banátu

,,Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“

Historický Banát je oblast ohraničená z jihu Dunajem, na západě řekou Tisou, na severu řekou Mureş  a na východě jižními Karpaty.

Po I. světové válce, jako důsledek tzv. Trianonského míru, byl Banát rozdělen mezi Rumunsko, Srbsko a Maďarsko.

Od roku 1552 až do 1699 tato oblast byla pod nadvládou osmanské říše. Pak oblast osvobodil Eugen Savojský a oblast byla připojena k habsburské říši. V roce 1718 zde byla zřízena vojenská hranice, která měla čelit potenciálním útokům Turků. První rakouský guvernér Banátu, generál hrabě Florimud de Mercy, začal systematicky tuto slabě zalidněnou oblast kolonizovat. Postupně sem přišli saští a švábští Němci, Maďaři, Slováci a Chorvati. Češi patřili k posledním kolonistům, kteří byli do Banátu přestěhováni. Osídlili nejjižnější hornatou část, mezi řekou Nerou a Dunajem, která byla na začátku 19. století stále liduprázdná.

Kolonizace Čechů proběhla ve třech vlnách. První vlnu vyvolal obchodník se dřevem z Oravice jménem Magyarly, který si od tehdejší vlády pronajal obrovské lesy, které chtěl vykácet a zpeněžit. Proto poslal své agenty do Čech nalákat vhodné dřevorubce a lesní dělníky. Zájemcům slíbil práci, dobrý zisk, a navíc možnost vybudovat si vlastní dům a získat po vykácení lesů půdu. Ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. První skupina přistěhovalců se vydala na cestu roku 1820-1821, druhá 1823 a třetí 1824. Bylo to 80 rodin z Klatovska, Domažlicka, Kladenska a Čáslavska. Jely na vozech pokrytých rohožemi, cesta trvala téměř dva měsíce. První dvě skupiny (52 rodin) se usadily v nové osadě  Elisabethfeld (někde Svatá Alžběta) a třetí skupina – 28 rodin českých evangelíků – založila nedaleko Elisabethfeldu osadu Sankt Helena (Svatá Helena). Osady Svatá Helena a Elisabethfeld založené první vlnou přistěhovalců měly 338 osob.

Brzy na to, v roce 1826, Magyarly bez upozornění zastavil veškerou práci, naložil nářadí, zásoby potravin i zboží na vozy a odjel, přestože se měl o kolonisty postarat. Češi tak zůstali opuštěni a bez prostředků k přežití. Rozhodli se požádat vojenskou správu o vstup do vojenské služby. Úřady jim vyhověly a přijaly kolonisty do 13. rumunsko-banátského pohraničního pluku.

Dnes nelze zjistit, jestli toto nalákání Čechů nebylo předem domluveno mezi Magyarlym a úřady. Vedení Vojenské hranice se obávalo, že lidé nebudou chtít dobrovolně nastoupit vojenskou strážní službu a chránit říšskou hranici. A tak se tyto první dvě kolonie staly základem příštího českého osídlení.

Druhou osídlovacívlnu již řídily úřady Vojenské hranice. Tyto začaly s výstavbou domků pro přesídlence a vídeňská říšská rada povolila, aby se i další čeští zájemci mohli vystěhovat do Banátu a vykonávat hraniční strážní službu.

Kolonistům bylo slíbeno na rodinu 12 jiter půdy (9 orné a 3 pastvin, dohromady asi 7 hektarů), zdarma stavební a palivové dříví, zdarma osivo pro první rok. Dvě rodiny dostaly dohromady pár volů, vůz a hospodářské nářadí. Další výhodou bylo osvobození od vojenské služby na 10 let, prominutí pozemkové daně na 5 let za půdu neporostlou lesem a na 10 let za půdu lesem porostlou, prominutí daně domovní na 5 let (když si postaví grunty). Dále denní penze 3–6 krejcarů (1 rakouský zlatý ve stříbře = 30 krejcarů) podle počtu rodinných příslušníků. To vše za následujících podmínek: po 10 letech od příchodu se přesídlenci stanou vojáky z povolání s povinností vykonávat vojenskou pohraniční službu, a to v případě potřeby i mimo Vojenskou hranici. Když se to porovná jen s povinnou vojenskou službou v českých zemích, která byla roku 1802 stanovena na 10 let u pěchoty (infanterie), 12 let u jezdectva a 14 let u dělostřelectva (artilerie), a od roku 1827 povinně na 14 let pro všechny druhy vojsk, tak to vypadalo jako jít do zaslíbené země.

V roce 1826 dal plukovník Drassenowitsch, velitel pohraničního pluku, vyměřit půdu pro následující nové kolonie, které byly obydleny v letech 1826-1828:

1. Schnellersruhe a Schoy (Biger) 266 osob

2. Weizenried a Reoky (Gernik) 469 osob

3. Wallia  Tissovitza (Eibenthal) 356 osob

4. Frauenwiese (Poiana Muierii)186 osob

5. Ravenska 237 osob

6. Schumitza 123 osob

7. Schöntal (Poneasca) 281 osob

8. Neu Schuppanek (Nový Župánek) 43 osob

9. Weidenthal (Brebu Nou) 597 osob

10. Wolfsberg (Gărâna) 444 osob

11. Wolfswiese (Trei Ape) 256 osob

12. Lindenfeld 166 osob

Všechny tyto kolonie byly obydleny převážně Čechy, poslední čtyři převážně Němci pocházejícími z Čech. Rozdělení na české a německé osady se dělo na základě mateřského jazyka matky, takže např. smíšená rodina Glaser byla usazena v české kolonii, protože matka byla Češka a naopak rodina Klepáček byla umístěna do německé kolonie, protože matka byla Němka. Jinak v nové zemi všechny kolonie dostaly společnou přezdívku: pémové od bohem, böem.

Jestliže v první vlně byli přesídlenci různého vyznání, již druhá vlna, na žádost plukovníka Drassenowitsche, byla pouze katolická, aby se předešlo možným nedorozuměním.

Třetí a poslední kolonizační vlna nastala v roce 1861, kdy banátská oblast připadala Uhersku. Tady šlo převážně o dosídlování národnostně smíšených vesnic Klopodie, Scaius a Velký Pereg. Časem došlo k asimilaci české menšiny s ostatními obyvateli nebo k odstěhování do jiných lokalit.

Vývoj a součastný stav kolonií:

Elisabethfield zanikl během několika málo let pro nedostatek vody, obyvatelé se odstěhovali do Sv. Heleny. Poneasca zanikla již v roce 1937, obyvatelé se odstěhovali do Ablianu, dnes Češko Selo v Srbsku. Schoy také zanikl, obyvatelé se odstěhovali do dnešního Bigru. Reoky se spojila s Gerníkem. Frauenwiese zanikla, obyvatelé se odstěhovali do Nové Ogradeny. Po roce 1965 se při výstavbě vodní nádrže Železná vrata opět stěhovali i z Nové Ogradeny, kterou pokryly vody Dunaje. Stěhovali se převážně do Ešelnice. Stejný osud potkal i osadníky z Nového Župánku, který byl rovněž zatopen.

České rodiny se v průběhu času občas stěhovaly do okolních vesnic za lepšími životními podmínkami. Některé mezi lety 1830 -1845, jiné po zrušení Vojenské hranice v roce 1872, další po I. světové válce. Tak vznikly české komunity i ve Zlatici, Berzásce, Liubkové, Vrani, Merčině. Po II. světové válce, po odchodu mnoha rodin do Československé republiky a příchodu komunistického režimu, začaly vznikat další české komunity ve větších městech jako Baile Herculane, Caransebeš, Oršava, Nova Moldava, Rešice, Temešvár. Rodiny odcházely za prací, které přibývalo díky nastupující industrializaci.

Zdroj: převzato z www.gernik.eu